Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


BYL JEDNOU JEDEN KRÁL

10. 3. 2010


.................A BYL TO MOUDRÝ KRÁL V ANÁLECH NÁM STOPY ZANECHAL,MY JSME JEDNU OBJEVILI ABYCHOM SE O NI PODĚLILI.

Patent císaře Karla VI - dobrá inspirace pro dnešní justici zní v překladu takto:

 

Patent,  císařem Karlem VI. dne 22. ledna 1726

za účelem tímto ve Vídni

vydaný.

Obrazek

 

 

 

 I.  ,,Všichni cikáni, kteří v královských českých dědičných zemích od

 

 kohokoliv dopadeni budou, ať považují se jako dříve za psané (vogelfrei).

 

 II.  Kdyby některý cikán při postihnutí dal se na útěk a nemohl  být

 polapen, jest každý oprávněn jej hned (in loco) zastřeliti, aneb

 jakýmkoliv způsobem zabíti.

 

 III.  Byl-li některý cikán polapen, ať se ihned  spoutá a dobře uvězní.

 

 IV.  Mužové cikánského plemeneObrazek ať se ihned provazem utratí.

 

 V.  Silným, osmnáctého roku však ještě nedosáhnuvším cikánským klukům

 (Buben)

, pak všem dospělým ženským cikánské roty, ať kat v Obrazekkrálovství

 

 českém uřízne pravé, v markrabství moravském, vévodství slezském a

 

 markrabství kladském pak levé ucho. Po přestálém tomto trestu musí každý

 

 cikán neb cikánka vystaviti a odpřisáhnout hrdelní revers, že se nikdy do

 

 dědičných zemí království českého nevrátí; po té ať je kat metlami mrská a

 

 za hranice té které země odvede.

 

 VI.  Kdyby postižení takovíto kluci cikánští, nebo cikánky ještě nějakého

 zločinu se byli dopustili,anebo kdyby po prvním trestání opět do zemí

 království českého se vrátili, ať se jim ihned druhé ucho uřízne a ostatní

 svrchu uvedené tresty ať se při nich opakují.Obrazek

 

 VII.  Kluci cikánští neb cikánky jimž již jedno neb obě uši chybí, nebo

 kteří na zádech nějaké trestné znamení vypálené mají, ať se po dostihnutí

 a uvěznění mečem odpraví, jelikož se se vší určitostí dá souditi, že jsou

 nenapravitelní (Incorrigibilitaber).

 

 

 

 VIII.  Takovíto odsouzenci mohou se, což se jim milostivě dovoluje, z

 přisouzeného jim trestu odvolati a soud apelační může toho nebo onoho

 delikventa milosti císařské odporučiti."

 

 IX.  Téhož patentu, jenž zní: ,,Aby se ale tato škodlivá cikánská sběř

 (dieses schädliche Zigeuner-Gesindel) co nejdříve právu dodána a úplně

 vyhubena býti mohla, tedy se všechněm obyvatelům vůbec, vrchnostem,

 úředníkům a rychtářům ale zvláště pod dole uvedenými tresty přísně poroučí

 a nařizuje, aby tuto sběř, kdyby jí někde, jmenovitě ale v lesích

 postihli, ihned nejbližším úřadům udali, ji schytati a právu odevzdati

 pomáhali. Kdyby ale některá vrchnost, některý úředník, rychtář neb

 kdokoliv jiný dle výkazů těchto nejednali a cikánům při jejich potulování se

 jakýmkoliv způsobem pomáhali, propadají následujícím trestům: osoby

 zámožné zaplatí 100 dukátů; nemají-li po ruce peněz, zabaví a prodá se

 jejich majetek. Osoby chudé jiným způsobem se potrestají.

 

 "Hrůzný tento císařský zákon byl od místodržících českých zvláštním

 

 cirkulářem dne 12. března 1726 ve všech městech a u všech úřadů oznámen.

 

 Mimo to vyvěšeny byly po hranicích tabule, na nichž zákon ten napsán,

a

 
tresty, jaké na cikány čekaly, vymalovány byly.
Obrazek


 







Že se úřadové podle něho

 

ihned a přísně řídili, toho podávají nám domácí naše archivy zřejmých

 

 důkazů.


TRESTŮ BYLO VE STŘEDOVĚKU MNOHO

VČETNĚ MUČENÍ

 PRO ILUSTRACI UVÁDÍM

 

Nasládlý pach krve, prázdný tupý výraz mučených a zvrácená euforie inkvizitorů, kteří se zájmem sledují praskání kostí, drcení lebek, drcení svalů a mrzačení těl pod tíhou mučících nástrojů. Typický obrázek krutého středověku, který by si nikdo nechtěl na vlastní kůži prožít. Bohužel, kdysi to byla skutečnost.

 

 

Trpělo a umíralo se v bezbřehých bolestech a v modlitbách s touhou po odpuštění. Pojďme nahlédnout do minulosti temného středověku a prohlédněme si nástroje, na kterých byly prolity džbány krve a strachu…

 

Hruška:

 

Hruška ústní byla obvykle uložena jako trest kazatelům kacířství, dále hrubě a sprostě mluvícím osobám, a také světským volnomyšlenkářům, kteří vyjadřovali buřičské myšlenky.

 

Zatímco vaginální hruška, i když měla větší rozměry a ve svém použití nezaměnitelná, byla určena ženám obviněným z pohlavního styku s ďáblem nebo jeho přívrženci, a konečně hruška řitní byla určená pro obviněné ze sodomie, zvláště pro pasivní homosexuály.

 

Tento nástroj byl násilně vražen do úst, řitního otvoru nebo pochvy obětí a poté, pomocí šroubovacího mechanismu byl rozevírán, dokud patřičné části těla nebyly nenapravitelně roztažené. Špice, které vystupují ze tří částí tohoto strašlivého předmětu, sloužily k tomu, aby lépe roztrhaly hrdlo, konečník nebo vnitřek pochvy.

 

Mučení vodou:

 

Proto, aby mohlo být lépe prováděno toto mučení, obviněný byl umístěn na zařízení zvané kozlík nebo žahadlo, které mělo podobu – v jedné variantě – stolu ohnutého uprostřed do oblouku. Kat nejprve přivázal k oběma koncům stolu ruce a nohy vyslýchaného a poté ho mučil vodou rozličnými způsoby.

 

Jeden způsob spočíval v tom, že obviněný byl pomocí trychtýře nucen pít nepředstavitelné množství vody a poté dostával silné údery na břicho nafouklé vodou a prohnuté do oblouku díky „kozlíku“.

 

V jiných případech byl do úst oběti vložen lněný kus látky zasunutý co nejhlouběji do krku. Následně byla látka namáčena pomalu vodou, a tím, jak zvětšovala svůj objem, dusila mučeného. Jako by to nestačilo, pruh látky byl násilím vytržen z krku, a tím způsobil vnitřní zranění. Poté byl znovu oběti zaveden do hrdla.

 

Poslední varianta používá pramének vody. V tomto případě byl obviněný položen nahý na kozlík, a po celé dlouhé a dlouhé hodiny mu nechávali na tělo proudit tenký pramínek ledové vody.

 

Je zajímavé si povšimnout, že tato mučení ve všech jeho variantách byla považována za mírná a přiznání získané v těchto případech bylo definováno na konci procesu jako „spontánní“ a získané „bez použití mučení“.

 

Klekátko:

 

Tento nástroj v sobě spojuje muka klasických dřevěných ostnů a ponížení v podobě schýlení k zemi. Na klekátku byl pravděpodobně trestán ten, kdo se nechtěl „po dobrém“ podřídit autoritám církve. Délka trestu záležela na vážnosti provinění. Jednoduchým utažením horní „čelisti“ bylo možné dosáhnout vyššího utrpení.

 

Pás násilí:

 

Pás násilí je považován za první příklad „svěrací kazajky“, ale na rozdíl od ní nesloužil jenom k tomu, aby zneškodnil nepříčetné, nýbrž dovoloval žalářníkovi používání jakéhokoliv mučení.

 

Pás byl upevněn oběti okolo pasu, zápěstí byla sevřena do příslušných prstenců na bocích. Některé typy byly vybaveny i obojkem.

 

Tento nástroj neumožňoval žádný pohyb a často byl ponechán na odsouzeném, dokud mu nezpůsobil svalové ochrnutí, obvykle pro něho osudné.

 

Mnohokrát byl pás používán i jako náhrada za „murus stricus“: odsouzený byl zavřen do podzemní cely jen pro jednoho člověka, bez vzduchu, bez světla, kde nemohl zůstat ani vstoje, ani vsedě, ani natažený, a co je nejhorší – nemohl se bránit kousání myší, které zamořily celu a ukousaly ho během několika dní.

 

Ruční gilotina:

 

Stětí hlavy považované za mírný trest, když bylo povedeno s dovedností, bylo výhradně určeno pro odsouzené urozeného původu nebo zkrátka pro vážné osoby.

 

Ruční gilotina ze 14. století, předchůdce sofistikovaného pověstného nástroje dr. Guillotina, sloužila kvůli velkému utrpení, které způsobovala, k trestání obyčejných lidí.

 

U tohoto nástroje nebyla hlava useknuta rázem nabroušeným ostřím jako u gilotiny, ale spíš ostrou stranou dřevěné desky, která pádnými údery trhala a drtila maso a obratle odsouzeného.

 

Píšťala:

 

Tento název byl objeven v některých nepočetných italských dokumentech z 18. století. Jednoduchý vynález byl používán pro lehčí přečiny, hádky, rušení klidu, necudné řeči a hrubé nadávky.

 

Býval zavěšen na různě dlouhou dobu na krk obviněného a prsty byly sevřeny do skřipců. Používal se také k potrestání „špatných“ hudebníků, kteří dekadentní hudbou uráželi sluch šlechty.


PRANÝŘ


Pozoruhodnou památkou Kašperských Hor je kamenný pranýř z roku 1630. Původně stával na náměstí jižně od kostela. Po ztrátě své funkčnosti byl kolem roku 1800 přenesen za město na úpatí Šibeničního vrchu a upraven na boží muka. Obrazek

Bývalý pranýř je tvořen kamenným válcovým sloupem o výšce cca 147 cm krytým hlavicí s vytesaným letopočtem "1630".

V minulosti byly pranýře místem veřejného trestání a hanby. K pranýři se připoutávali odsouzenci, kteří se dopustili trestných činů a přestupků, na něž se nevztahovaly hrdelní tresty. Připoutání k pranýři zbavovalo trestaného cti, vykonávaly se zde některé tělesné tresty jako mrskání, uříznutí uší, jazyka, useknutí ruky, vypálení cejchu apod.

Jedna lidová pověst vypravuje, že k tomuto pranýři byla připoutána cikánská dívka, nespravedlivě obviněná z krádeže. U pranýře jí kat uřezal uši. Odtud vyřkla zoufalá Cikánka svou kletbu. Trojí vypálení krovů a déšť o každém jarmarku měly postihnout měšťany za její neprávem vytrpěná muka.

Pranýř se nachází u polní cesty při východním svahu Šibeničního vrchu (odbočka ze Smetanovy ulice za penzionem Holeček).


Karel VI.

Obrazek




 (1. října 1685, Vídeň – 20. října 1740, Vídeň),
nejmladší syn císaře Leopolda I. a jeho manželky Eleonory Falcko-Neuburské.

 Po smrti svého bratra Josefa I. se stal:
 • císař svaté říše římské (1711–1740),
 • jako Karel II. král český a arcivévoda rakouský (1711–1740)
 • jako Karel III. král uherský (1711–1740).
 • 1 Nástup do politiky
 • 2 Hlava habsburské monarchie
 • 3 Karel a situace v Uhrách
• 4 Pragmatická sankce
• 5 Hodnocení Karlovy vlády
 • 6 Potomci
 • 7 Rodokmen Karla VI.
 • 8 Související články
 • 9 Literatura
• 10 Odkaz
 Nástup do politiky
Podrobnější informace naleznete v článku Války o dědictví španělské. Dětství a mládí Karel prožil na vídeňském dvoře svého otce Leopolda I. Měl stejně jako jeho bratr jazykové a hudební nadání (dokonce složil několik oper).
 Vyslanci ho později popisovali jako nepříliš pohledného muže s nevýrazným hlasem.
 Po smrti posledního španělského Habsburka Karla II. se měl stát jeho nástupcem.
Jako protikandidát však vystoupil Filip z Anjou, vnuk francouzského krále Ludvíka XIV.
 Soustředění španělského dědictví (kromě vlastního Španělska a jeho území v Evropě šlo také o obrovské koloniální panství v Americe) pod vládou bourbonského rodu však bylo nepřijatelné pro Anglii, Nizozemsko a další evropské státy, které spolu s habsburskou monarchií uzavřely protifrancouzskou koalici.
Vojenské konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat.
V krátké době se rozhořely na několika frontách v Evropě a anglo-francouzské zápolení se přeneslo i do kolonií v Americe.
 Po roce 1704, kdy spojenci porazili francouzské vojsko v bitvě u Hochstädtu, nastal ve vzájemném poměru sil radikální obrat. Mladý arcivévoda Karel (jako španělský král Karel III.) vstoupil v čele silné armády na Pyrenejský poloostrov, postupně získával jedno vítězství za druhým a císařské armády vítězily i v španělských državách v Itálii. Během času se síly vyrovnaly; rozhodující obrat v této válce vyvolala smrt římskoněmeckého císaře a Karlova bratra Josefa I.
  Hlava habsburské monarchie Pečeť Karla VI. Karel se jako jeho nástupce stal hlavou habsburské monarchie (uherským králem byl korunován 22.5.1712 v Bratislavě,
 česká korunovace proběhla 5.9. 1723).
Císařem římskoněmecké říše byl zvolenObrazek ve Frankfurtu nad Mohanem 12.10. 1711, korunován tamtéž 22.12. 1711).
Tímto aktem se stal pro členy protifrancouzské koalice nepřijatelný jako španělský panovník, protože Karel by do svých rukou soustředil příliš velkou moc.
Roku 1713 uzavřela Anglie a další dosavadní spojenci Habsburků s válkou vyčerpanou Francií mír v Utrechtu, kterým bylo potvrzeno nástupnictví Filipa V. (z Anjou) na španělském trůnu (pod podmínkou, že se španělské državy nespojí s Francií).
 Další mírovou smluvou uzavřenou v Rastatte roku 1714 ukončil svůj boj i Karel VI., který jako kompenzaci rezignace na španělský trůn dostal část důležitých držav Španělska – Španělské Nizozemsko (dnešní Belgii) a bývalé španělské državy na Apeninském poloostrově (Neapolsko, Milánsko a Sardínie).
Během Karlovy šestadvacetileté vlády se začala projevovat vnitřní slabost habsburské monarchie. Územní zisky z úspěšné války s Tureckem v letech 1716–1718 ztratila v dalším střetu na Balkáně o dvacet let později (1737–1738), v polovině třicátých let přišla v důsledku neúspěšného střetu s Francií o některá území v Itálii.
  Karel a situace v Uhrách
 Po svém nástupu na císářský trůn a uzavřením Satmárského míru zřídil se schválením uherského sněmu stálou armádu, což mu umožnilo zlikvidovat poslední zbytky osmanského panství v Uhrách. Po definitivním vytlačení Turků z Uher nastoupil kurz hospodářské a politické konsolidace monarchie. Ve vnitřní politice se neúspěšně pokoušel omezit privilegia uherské šlechty a zavést do praxe starší plán centralizace monarchie. Řadou reforem schválených uherským sněmem v r. 1723 upravil hospodářské, soudní i správní poměry země.
 Územní, politické a náboženské otázky upravil v nařízení Resolutio Carolina.
 Pragmatická sankce
Karel VI. 19. dubna 1713 ve Vídni Karel VI. vydal Pragmatickou sankci, celým jménem Pragmatickou sankci o posloupnosti nejjasnějšího arcidomu rakouského, v níž byla ustanovena nedělitelnost habsburských držav a v případě vymření mužské linie Habsburků nástupnictví linie ženské. Cílem pragmatické sankce bylo zajištění nástupnictví po Karlu VI. pro jeho vlastní děti (tedy i dcery) v případě, že by nezanechal mužské potomky (v té době ovšem Karel s mužským dědicem ještě počítal). V takovém případě měly mít při nástupnictví přednost dcery Karla VI. před dcerami jeho předchůdců Josefa I. a Leopolda I..
 Do roku 1723 uznaly pragmatickou sankci sněmy všech zemí habsburské monarchie
(český sněm 12. října 1720,
moravský sněm 17. října 1720,
 slezský sněm 25. října 1720;
Chebsko pak přijalo pragmatickou sankci 21. října 1721)
. • 1725 pragmatickou sankci uznal španělský král Filip V., poté co se Karel vzdal nároku na španělský trůn.
 • 1726 v rámci společného obraného spolku proti Anglii a Francii sankci uznalo Rusko a Prusko
 • mezi roky 1731 a 1732 sankci uznaly Anglie a Nizozemí (což vedlo ke zhroucení anglicko-francouzského spojenectví)
• 1733 saský kurfiřt potvrdil pragmatickou sankci, protože ho Rakousko podporovalo v jeho úsilí o polský trůn
 • v následné válce o polské nástupnictví zpochybňovaly sankci Francie, Španělsko a Piemont, ovšem Francie ji v rámci vídeňského předjarního míru 1735 rovněž potvrdila.
 • 1740 po nastoupení Marie Terezie na trůn začaly Války o rakouské dědictví
• S podporou Anglie uhájila Marie Terezie své dědictví s výjimkou Slezska, Parmy a Piacenzy.
 • 1748 v míru z Aachen (Cách)
Pragmatickou sankci potvrdily všechny zúčastněné evropské mocnosti
 Hodnocení Karlovy vlády
Osobnost a povahu Karla VI. značně poznamenal jeho pobyt ve Španělsku.
 Zvykl si na španělský dvorský rituál, který mu velmi vyhovoval, vídeňský dvůr však svazoval do strnulosti. Zajímal se o ekonomiku a chtěl odstranit cla uvnitř říše. Karel VI. byl velmi zbožným katolíkem, za jeho vlády se rozpoutala v monarchii další vlna rekatolizace
 - především zaměřená proti nekatolickým vlivům v českých zemích. Byl posledním mužským příslušníkem habsburské dynastie (manželstvím jeho dcery Marie Terezie s Františkem I. Lotrinským pokračoval rod jako habsbursko-lotrinský). Po smrti byl Karel VI. pochován v kapucínské hrobce ve Vídni, Obrazekstejně jako jeho bratr a rodiče. Nápis na jeho sarkofágu zní : Věnováno věčné památce. Nevýslovná bolest oživuje posvátný popel zbožňovaného nejjasnějšího císaře Karla VI., který velmi šťastně a plně, se stálostí a statečností Rakušana a nejen v těchto dvou, nýbrž ve všech heroických cnostech byl zcela dokonalým a zdatným císařem, který i v hrobě žije, abys věděl, poutníče, že majestát ani pohřben nikdy nezanikne. Všeobecnému blahu propůjčen léta Krista, našeho Pána 1685, 1. října, nebeské vlasti vrácen roku 1740, 20. října, nemohl zanechat znamenitější památku nežli obraz cnosti, moudrosti a zbožnosti, Marii Terezii, císařovnu spravedlnosti a vládkyni dobroty, okrasu, vzor a řád.
 Žil 55 let, 19 dní a 8 hodin.
 Potomci
Karel se oženil 1. srpna 1708 v Barceloně s princeznou Alžbětou Kristýnou,
dcerou vévody Ludvíka Rudolfa Brunšvicko-Wolfenbüttelského a jeho manželky Kristýny Luisy Öttingenské.
 Z tohoto manželství se narodili:
 • Leopold Jan (*/† 1716), arcivévoda
 • Marie Terezie (1717 - 1780)
∞ 1736 František I. Štěpán Lotrinský
 • Marie Anna (1718 - 1744)
∞ 1744 vévoda Karel Alexandr Lotrinský
 • Marie Amálie (1724 - 1730), 
arcivévodkyně
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář