Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


CIKÁNI A BŘIŠNÍ TANCE

14. 11. 2009


Cikáni a španělské tance


Historie břišního tance je úzce spojena s osudy cikánů, kteří různými směry cestovali napříč krajinou. Přišli z Indie a migrovali do celé Evropy, až dorazili do Andalusie. Snažili si vydělávat peníze, jak jen to šlo, ať už museli pracovat nebo hráli a zpívali. Přivezli kombinace složitých indických rytmů s islámskými melodiemi. Dodnes je v hudbě flamenca slyšet silné arabské vlivy. Tanec flamenco je spojován s andaluskými cikány, ale pravděpodobně vznikl z mnoha tradičních charakteristických prvků i španělského tance, a tak je uchoval. Obrazek

Nejstarší známý záznam migrace cikánů se datuje z roku 1000. Perský básník Firsdawsi se zmiňuje o dvanácti tisících zpěváků, které jeden princ na žádost jiného poslal z Indie do Persie, aby tak svým zpěvem projasnili život těžce pracujícího lidu. Dostali s sebou zrní a návody na pěstování obilí, aby se tak vždy dokázali uživit. Plán samozřejmě ztroskotal. Lidé snědli zásoby, ale nikdy nepěstovali další obilí. Princ je vyhnal a nařídil jim, že se od teď musí živit jen žebráním a pašováním. Tato příhoda byla v roce 940 potvrzena arabským historikem Hamzou.

Indický původ cikánů byl potvrzen jak etnology, tak lingvisty. To, že cikáni sami o sobě tvrdili, že pochází z Egypta, není pravda. Cikáni dostávali všude tam, kudy procházeli, různá jména. V Balučistánu se jim říkalo Luriové, v Iráku Luliové, v Persii Karakiové nebo Zangové, v Sýrii a Turecku Cinganové nebo Činganové a v Řecku Kacivelojové nebo Cigáni. Lingvisticky je prokázáno, že cikáni se objevili v Persii, v Turecku a Řecku v období mezi 10. a 15. stoletím. Romština obsahuje ale také mnoho přejatých řeckých, tureckých a arménských slov.

Kalderašští cikáni, kteří sami sebe považují za jediné skutečné cikány vyprávějí, že někteří z nich, většinou kováři, následovali tatarská vojska. Je to velmi pravděpodobné.

Cikáni se v jihovýchodní Evropě usazovali celých 600 let. V byzantské říši se objevili kolem roku 855, na Krétě v Srbsku v roce 1348, v Transylvánii a Moldávii v roce 1417, ve Francii roku 1419, v Římě 1422, v Paříži 1427, v Anglii 1430. Do severního Španělska se dostali roku 1447 jižní cestou přes severní Afriku. Je to vysvětlováno skutečností, že cikáni se velmi bojí vody a jak poznamenává historik Clement, vstupují na lodě "s největším odporem". Na území Andalusie našli přátelské prostředí. Jak osamělá místa, kam by mohli prchat před zákonem, tak maurské obyvatele, kteří se vyznačovali romantismem a orientálním mysticismem. Jak cikáni, tak Andalusané projevovali přehnaný zájem o téma smrti a obě etnika jsou obvykle velmi pyšná na své tradice. Jejich příslušníci vyznávají vyhraněný individualismus a hlubokou oddanost rodině. V této atmosféře se zrodilo flamenco. Zahrnovalo hudbu, tanec a býčí zápasy. Je s podivem, že ačkoli zvláště vůči cikánům bylo vydáno nesčetně nařízení a vyhlášek, španělskou inkvizicí byli dotčeni minimálně.

Cikánská kultura se vyznačuje tím, že její příslušníci komukoli odkudkoli říkají gadžo – cizinec. Ačkoliv si my, gadžové, o nich myslíme, že to jsou veselí a šťastní lidé, hudba, kterou hrají sami pro sebe, je převážně tragická, plná lítosti a pomsty. Pro nás zpívají veselejší písně, protože vědí, že jim dáváme přednost. Jejich soukromý život je oddělen od života veřejného. Ačkoli mají povětšinou a zcela zaslouženou reputaci zlodějů, existují i tradiční cikánská povolání, jako je zpěvák, klempíř, vykladač osudu a koňák. V tom se podobají některým současným a kastám v severní Indii, v nichž existují tradiční řemesla kovářů, klempířů, hudebníků a pouličních zpěváků nebo znalců léčivých bylin – tedy znalostí spojenými s okultními praktikami. Dodnes jsou nomádské ženy na blízkém Východě zdobeny cikánským tetováním na rukou a kotnících, protože to je prý ochrání.

Jsou samozřejmě známy i některé cikánské kmeny, které nevyznávají žádnou náboženskou víru, které nemají svou vlastní hudbu. Jejich kultura se však soustřeďuje kolem šamanské víry v duchy, kteří obývají přírodu, právě tak jako zbytky jiných, středoasijských šamanských kultur. Cikáni věří, že každého člověka v jeho každodenním životě ovládají určití démoni a duchové.Obrazek Např. každý cikánský umělec musí doufat, že přijde jeho osobní duende – démon, který mu dodá inspiraci a skutečné mistrovství. Vystoupení pro gadže je pak většinou jen jakási hra, při které předvádějí, že do nich duch vstoupil, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není. Tak v Andalusii vznikly, na rozdíl od lehčích písní, canto flamenco, i hlubší písně, cante jondo. Tance se poněkud podobají klasickým perským tancům s prvky tanců ze střední Asie, zvláště pokud se týká nevýrazného pohybu paží nebo vycentrování trupu. Zatímco moderní arabské tance soustřeďují své pohyby do oblasti břicha, přičemž ruce udržují převážně v oblasti ramen, perské tance a flamenco věnují pozornost pozici zad a maximálně používají prostor okolo hlavy pro půvabné a efektní pohyby rukou a dlaní. Cikánské tance nikdy nejsou provozovány jen pro tance samotné. Vždy to je součást daleko širšího a významnějšího neverbálního slovníku cikánské komunikace a chování. Je to srdce jakési základní transformace, transcendentálního stavu, útěku z reality všednodennosti do vzrušujícího a více uspokojujícího stavu mysli. To je důležité mít na mysli, protože orientální břišní tanec se přímo v různých kontextech odvíjí jak od náboženskosti, tak od erotičnosti. Moderní flamenco si vyvinulo svůj vlastní styl a kulturu, jejíž kořeny jsou však stejné i pro břišní tanec. Odborníci zmiňují např. kocek, tanec tureckých cikánů, který je vždy spojován s dosažením transcendentních stavů. Dodnes v Istanbulu existuje cikánská čtvrť, známá jako sukule.

Cikánky jsou západní kulturou považovány za necudné, protože se nikdy nestyděly odhalovat svá prsa při kojení. Přesto i ony vyznávají ve spojení s dolní částí těla spoustu tabu. Jeho odhalení, ať už veřejně nebo v soukromí, je považováno za velmi vážný přečin. Tradičním oděvem cikánek je proto silně zdobená obtočená sukně, vyžadující až čtyři metry látky. Existují také tabu, co se týče společného manželského použití stejného mýdla nebo ručníků, stejného nádobí atd. Cikánky již od dob, kdy tančily v jeskyních ve Španělsku, nosí velkou sukni a krátkou halenku, která nedosahuje ani do pasu. Tento typ oděvu je velmi podobný dávným dvorským indickým kostýmům