CIKÁNI A BŘIŠNÍ TANCE
14. 11. 2009
Cikáni a španělské tance
Historie břišního tance je úzce spojena s osudy cikánů, kteří různými
směry cestovali napříč krajinou. Přišli z Indie a migrovali do celé Evropy, až
dorazili do Andalusie. Snažili si vydělávat peníze, jak jen to šlo, ať už
museli pracovat nebo hráli a zpívali. Přivezli kombinace složitých indických
rytmů s islámskými melodiemi. Dodnes je v hudbě flamenca slyšet silné arabské
vlivy. Tanec flamenco je spojován s andaluskými cikány, ale pravděpodobně
vznikl z mnoha tradičních charakteristických prvků i španělského tance, a tak
je uchoval.
Nejstarší známý záznam migrace cikánů se datuje z roku 1000. Perský básník
Firsdawsi se zmiňuje o dvanácti tisících zpěváků, které jeden princ na žádost
jiného poslal z Indie do Persie, aby tak svým zpěvem projasnili život těžce
pracujícího lidu. Dostali s sebou zrní a návody na pěstování obilí, aby se tak
vždy dokázali uživit. Plán samozřejmě ztroskotal. Lidé snědli zásoby, ale nikdy
nepěstovali další obilí. Princ je vyhnal a nařídil jim, že se od teď musí živit
jen žebráním a pašováním. Tato příhoda byla v roce 940 potvrzena arabským
historikem Hamzou.
Indický původ cikánů byl potvrzen jak etnology, tak lingvisty. To, že cikáni
sami o sobě tvrdili, že pochází z Egypta, není pravda. Cikáni dostávali všude
tam, kudy procházeli, různá jména. V Balučistánu se jim říkalo Luriové, v Iráku
Luliové, v Persii Karakiové nebo Zangové, v Sýrii a Turecku Cinganové nebo Činganové
a v Řecku Kacivelojové nebo Cigáni. Lingvisticky je prokázáno, že cikáni se
objevili v Persii, v Turecku a Řecku v období mezi 10. a 15. stoletím. Romština
obsahuje ale také mnoho přejatých řeckých, tureckých a arménských slov.
Kalderašští cikáni, kteří sami sebe považují za jediné skutečné cikány
vyprávějí, že někteří z nich, většinou kováři, následovali tatarská vojska. Je
to velmi pravděpodobné.
Cikáni se v jihovýchodní Evropě usazovali celých 600 let. V byzantské říši se
objevili kolem roku 855, na Krétě v Srbsku v roce 1348, v Transylvánii a
Moldávii v roce 1417, ve Francii roku 1419, v Římě 1422, v Paříži 1427, v
Anglii 1430. Do severního Španělska se dostali roku 1447 jižní cestou přes
severní Afriku. Je to vysvětlováno skutečností, že cikáni se velmi bojí vody a
jak poznamenává historik Clement, vstupují na lodě "s největším
odporem". Na území Andalusie našli přátelské prostředí. Jak osamělá místa,
kam by mohli prchat před zákonem, tak maurské obyvatele, kteří se vyznačovali romantismem
a orientálním mysticismem. Jak cikáni, tak Andalusané projevovali přehnaný
zájem o téma smrti a obě etnika jsou obvykle velmi pyšná na své tradice. Jejich
příslušníci vyznávají vyhraněný individualismus a hlubokou oddanost rodině. V
této atmosféře se zrodilo flamenco. Zahrnovalo hudbu, tanec a býčí zápasy. Je s
podivem, že ačkoli zvláště vůči cikánům bylo vydáno nesčetně nařízení a
vyhlášek, španělskou inkvizicí byli dotčeni minimálně.
Cikánská kultura se vyznačuje tím, že její příslušníci komukoli odkudkoli
říkají gadžo – cizinec. Ačkoliv si my, gadžové, o nich myslíme, že to jsou
veselí a šťastní lidé, hudba, kterou hrají sami pro sebe, je převážně tragická,
plná lítosti a pomsty. Pro nás zpívají veselejší písně, protože vědí, že jim
dáváme přednost. Jejich soukromý život je oddělen od života veřejného. Ačkoli
mají povětšinou a zcela zaslouženou reputaci zlodějů, existují i tradiční
cikánská povolání, jako je zpěvák, klempíř, vykladač osudu a koňák. V tom se
podobají některým současným a kastám v severní Indii, v nichž existují tradiční
řemesla kovářů, klempířů, hudebníků a pouličních zpěváků nebo znalců léčivých
bylin – tedy znalostí spojenými s okultními praktikami. Dodnes jsou nomádské
ženy na blízkém Východě zdobeny cikánským tetováním na rukou a kotnících,
protože to je prý ochrání.
Jsou samozřejmě známy i
některé cikánské kmeny, které nevyznávají žádnou náboženskou víru, které nemají
svou vlastní hudbu. Jejich kultura se však soustřeďuje kolem šamanské víry v
duchy, kteří obývají přírodu, právě tak jako zbytky jiných, středoasijských
šamanských kultur. Cikáni věří, že každého člověka v jeho každodenním životě
ovládají určití démoni a duchové. Např. každý cikánský umělec musí doufat, že
přijde jeho osobní duende – démon, který mu dodá inspiraci a skutečné
mistrovství. Vystoupení pro gadže je pak většinou jen jakási hra, při které
předvádějí, že do nich duch vstoupil, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není. Tak
v Andalusii vznikly, na rozdíl od lehčích písní, canto flamenco, i hlubší
písně, cante jondo. Tance se poněkud podobají klasickým perským tancům s prvky
tanců ze střední Asie, zvláště pokud se týká nevýrazného pohybu paží nebo
vycentrování trupu. Zatímco moderní arabské tance soustřeďují své pohyby do
oblasti břicha, přičemž ruce udržují převážně v oblasti ramen, perské tance a
flamenco věnují pozornost pozici zad a maximálně používají prostor okolo hlavy
pro půvabné a efektní pohyby rukou a dlaní. Cikánské tance nikdy nejsou
provozovány jen pro tance samotné. Vždy to je součást daleko širšího a
významnějšího neverbálního slovníku cikánské komunikace a chování. Je to srdce
jakési základní transformace, transcendentálního stavu, útěku z reality
všednodennosti do vzrušujícího a více uspokojujícího stavu mysli. To je
důležité mít na mysli, protože orientální břišní tanec se přímo v různých
kontextech odvíjí jak od náboženskosti, tak od erotičnosti. Moderní flamenco si
vyvinulo svůj vlastní styl a kulturu, jejíž kořeny jsou však stejné i pro
břišní tanec. Odborníci zmiňují např. kocek, tanec tureckých cikánů, který je
vždy spojován s dosažením transcendentních stavů. Dodnes v Istanbulu existuje
cikánská čtvrť, známá jako sukule.
Cikánky jsou západní kulturou považovány za necudné, protože se nikdy nestyděly
odhalovat svá prsa při kojení. Přesto i ony vyznávají ve spojení s dolní částí
těla spoustu tabu. Jeho odhalení, ať už veřejně nebo v soukromí, je považováno
za velmi vážný přečin. Tradičním oděvem cikánek je proto silně zdobená obtočená
sukně, vyžadující až čtyři metry látky. Existují také tabu, co se týče
společného manželského použití stejného mýdla nebo ručníků, stejného nádobí
atd. Cikánky již od dob, kdy tančily v jeskyních ve Španělsku, nosí velkou
sukni a krátkou halenku, která nedosahuje ani do pasu. Tento typ oděvu je velmi
podobný dávným dvorským indickým kostýmům